Článek mi přijde jednostranně černobílý, nevyvážení, zjednodušující a zobecňující. V podstatě apeluje na sobectví - návod jak si nevšímat lidí s vážnými problémy ale hlavně se starat jen o své vlastní štěstí. Netvrdím, že lidé popisovaní v článku neexistují, ale rozhodně se to nedá napasovat na všechny, kdo vykazují některý z popsaných znaků. Článek se mě docela dotknul, protože léta trpím těžkými depresemi a snažím se lidi okolo se svými starostmi neotravovat, protože je stejně nemohou plně empatizovat. A co mi ta ohleduplnost přináší ? Jen naprostou samotu a izolaci. Takže hlavně buďte štastní a kašlete na pocity druhých. Vadí mi, že článek podsouvá lidem z negativními pocity jen sobecké motivy jak někoho využít a parazitovat na něm, ale minimálně u části takto postižených to tak není. Prostě v článku píšete jakési instantní "pravdy" a nálepkujete lidi. V čem jste lepší, než ti co jsou z různých důvodů negativní ? Soustředíte se stejně jako oni hlavně na sebe a své pocity a hlavně aby vám někdo svými těžkostmi neotravoval váš omalovánkový vysmajlíkovaný život. Tohle není reální a vyrovnaný pohled na život, ale jakási umělá snaha být za každou cenu vysmátý a "happy" - ale život takový často není a ne všichni mají z různých důvodů to štěstí, že si to mohou dovolit. Jistě, pozitivním myšlením lze mnohé zlepšit a dosáhnout, ale ne vždy a u každého, takže paušalizování článku není rozhodně na místě.