Na téma „zlomení ega“, resp. „celoživotní boj s egem“ toho bylo v naší české kotlině napsáno nesrovnatelně více, než z opačného úhlu pohledu.Definice praví, že ego je vědomí sebe sama, schopnost sebereflexe. Proč by se toto mělo zničit, aby se lidská bytost stala duchovní? Nebyla by pak spíše než samostatným a tvořivým člověkem poslušnou ovečkou, neschopnou vlastního rozhodnutí? Mně je bližší ego neboli vědomí sebe sama kultivovat a rozvíjet tak k obrazu Božímu.
Zajímavé je, že názor o zničení ega se propaguje v duchovních školách pro muže – možná jejich cesta k Bohu skutečně vyžaduje, aby své pudy v zájmu duchovního rozvoje drželi přísně pod kontrolou; ženy se svým vrozeným pudům musejí naopak poddat, protože kdyby se jim mermomocí bránily, ani by nemohly porodit a lidstvo by vyhynulo! Kde by se pak brali další mužští adepti na osvícení?
Navíc přece každým potlačováním vzniká odpor, který se vyznačuje negativními vibracemi, a pokud k nějaké části sebe samé cítíme negace, jak můžeme dojít osvícení, natož k Jednotě? Duchovní učení přece praví, že by se člověk měl mít rád, přijímat se takový, jaký je, a cítit k sobě i ostatním bezpodmínečnou lásku. Jak by nás ale mohli mít rádi naši „bližní“, když bychom se neměli rádi my sami?
Duchovno a zbavení se ega také může být jenom ušlechtilým ospravedlněním úniku ze života ve hmotě. Nebylo by právě sobectví a nadřazenost, kdybychom starosti o fyzickou existenci nechávali na druhých, na těch ještě „nedorostlých“, „nedospělých“? Jedním z důvodů, proč jsme tady, je přece zvládnout život ve hmotě, ve třetí dimenzi. Únik přece nic neřeší.
Ještě mě napadá, že takovýto přístup vlastně v skrytu propaguje opovrhování hmotou (jinovou stránkou, ženou), a nadřazuje jí ducha (jangovou složku, mužskou). Jednota je přece o uvedení obou složek do harmonie, a ne o zdůrazňování důležitosti jedné z nich! Současné mystické proudy a channelingové informace hovoří o „Bohu“ jako o OTCI-MATCE, aby se z našich asociací vyrušila asociace, že bůh je (nejen gramaticky) rodu mužského, a aby si člověk uvědomil, že bůh není ani jednoho pohlaví!
Jsem přesvědčena, že smyslem našeho růstu a vývoje není násilně potlačovat některé stránky své osobnosti (samozřejmě nehovořím o těch negativních a egoistických, škodící ostatním), nebo sami se sebou bojovat, cokoli v sobě omezovat, protože tím se naše negativní vlastnosti jen zatlačí do podvědomí, kde je nebudeme mít na očích, a jednoho dne nás mohou nemile překvapit.
Ego má různé vrstvy, a nasazuje si i různé masky (podle C.G.Junga tzv. persona) a buduje si podle potřeby rozličné "imidže".
V tomto světě je ego nepostradatelné, jinak bychom nebyli, proto si myslím, že jakési "rozpouštění" či "umrtvování" ega, jak radí některé staré duchovní školy, je zavádějící a není již evoluční.
Skutečná duchovní cesta by měla znamenat rozvíjení svého dobrého já, svých jedinečných schopností, a na druhou stranu pochopení své horší stránky, svých slabostí, a tím je poznat co nejlépe; jedině přijetím se dají zharmonizovat, nikoli bojem s nimi. Boj navíc vede jenom k dalšímu boji, a celý ten kolotoč nikdy nekončí – příkladů máme v historii za patriarchálních řádů dost.
Přece i ten největší guru ze všech největších guruů nějaké ego má - ale je rozdíl, jak se to ego projevuje: zda egoisticky (prosazuje sama sebe), nebo zda se obětuje pro druhé (miluje bližního svého více než sebe sama), či zda je se světem vyrovnané a žije s ním v symbióze.
© Ivana Muková
Článek je možné dále šířit, ale bez úprav a s uvedením jména autora / překladatele a zdroje jitro.bloger.cz
Následující text o egu, který mé myšlenky podporuje, jsem našla na stránkách www.pozitivni-energie.cz paní Radky:
Tento článek pravděpodobně u některých z vás vyvolá bouřlivé reakce, ovšem nemohla jsem si pomoci, protože jsem cítila potřebu jej přesto napsat. Čím více a déle se pohybuji mezi lidmi hledajícími svou cestu a dokonalost ducha, tím častěji se setkávám s různými názory ohledně duchovního vývoje, ohledně toho, co je a není správné, jaký by měl člověk být, aby se přiblížil osvícení, Bohu, dokonalosti, univerzu – ať to nazýváte, jako chcete.
Já sama si myslím, že nepatřím mezi lidi, kteří by měli dogmatická pravidla, které by vnucovali jiným, nebo abych někomu tvrdila, že jedině ta nebo ona cesta je ta správná a všechny ostatní vedou do pekla (tak jako to mnozí ´oduševnělí´ lidé dělají).
Chci se prostě s vámi podělit o jeden ze svých osobních názorů na téma, které mě poslední dobou stále více ´zvedá ze židle´. Mám pocit, že se poslední dobou mezi lidmi šíří informace, kterou vnímám jako iluzi. Možná tím někomu pomohu, aby pod vlivem ostatních duchovních hledačů nepodlehl této ´módě´ a nevydal se na své pouti za dokonalejší duší cestou, k níž se rozhodl pod vlivem nedostatku informací.
Co je to ego? Ať se připojíme na fórech či s přáteli do duchovní diskuse, všude a ze všech stran slyšíme stále to samé - člověk má sám v sobě velkého nepřítele, kterého musí za každou cenu zničit, a to je jeho ego; dokud se člověk nepromedituje do stavu odloučení od svého ega, nemůže dosáhnout Boha, stavu nirvány, bódhisatvy nebo osvícení; člověk, který chce dojít vysoké duševní úrovně, se musí oprostit od svého ega; ego je zlé, špatné, ego je třeba zničit, rozpustit, umlčet, zlikvidovat a já nevím co strašlivého s ním ještě udělat...
Ale co to ego vlastně znamená? Pojďme si to nejdříve trochu filozoficky rozebrat:
Pojem ego:
Ottova encyklopedie: já; (Ego), druhé já, jest definice pojmu přítel
Encyklopedie Cojeco: První část složených cizích slov znamenající já, má osoba; psychologie - vědomá složka duševního života. Pojem ego neboli „já“ se řídí principem reality a vyrovnává působení složky sociální (superego) a pudové (id) je vědomé i předvědomé a výsledkem jeho činnosti je naše chování.
Pojem egoismus:
Encyklopedie Cojeco: sebeláska realizovaná v jednání, chování a morálních kvalitách člověka. Láska k vlastní osobě, manifestovaná prosazováním vlastních zájmů bez ohledu na jiné cíle a na úkor druhých, avšak s menší mírou útočnosti než u egotismu.
Egoismus je opakem altruismu a také jednou z forem individualismu, jehož výrazem jsou antisociální postoje a úpadková morálka. (altruismus-mravní princip vyjadřující v protikladu k egoismu schopnost nezištně obětovat vlastní zájem ve prospěch zájmu druhého člověka).
Ottova encyklopedie: sobectví, jáství, sebeláska, sebemilství. Zobecnělým slovem tím označuje se smýšlení člověka, který svůj vlastní prospěch vyhledává bez ohledu na škodu bližního.
Z výše uvedeného jsme se dozvěděli, že egoismus je sobectví, hledění jen na vlastní prospěch i přes ubližování druhým. Ale co jsme se dozvěděli o pojmu ego? Já, můj vnitřní přítel, má povaha, má osobnost, mé duševní vědomí. Ano, pouze JÁ, nikoliv mé ŠPATNÉ JÁ, nebo mé SOBECKÉ a ZLÉ JÁ, ale pouze neutrální JÁ, ba dokonce někdy naopak nazývané mým nejlepším vnitřním přítelem, mým duchovním vědomím.
Pokud je mi známo, tak by člověk naopak měl své duševní vědomí rozšiřovat a prohlubovat, ne je ničit a likvidovat. Jak je tedy možné, že se po nás žádá zničení našeho ega – svého JÁ, svého duševního vědomí, a to ve jménu duchovního růstu a osvícení??? Domnívám se, že v duchovním světě, v myslích a slovnících duchovních hledačů dochází k velkému omylu - a to záměně pojmů ego za egoismus!!!
Přece není logické, abychom ve jménu svého duchovního vývoje ničili své duchovní vědomí, které bychom měli naopak rozšiřovat a prohlubovat! Přece nebudeme ničit své vnitřní JÁ, svého nejlepšího vnitřního přítele, svou povahu a svou podstatu naší duše!
Vždyť se nad tím zamysleme selským rozumem: co nás dělá takovými, jací jsme? A to nejen v tom špatném, ale především v dobrém smyslu? Je to naše povaha, to, jací jsme! To, že se lišíme od ostatních, že jsme originální, jedineční! Proč milujete právě svého přítele nebo svou manželku? No přece pro to, jaká je! Že je jiná než ostatní!
A co mají zase naši přátelé rádi na nás? Patrně naše myšlenky, nápady, naše vlastnosti, naši jedinečnost! Pokud bychom se opravdu všichni dostali do stavu ´rozpuštění od ega´, ´osvobození se od své podstaty´ a ´oproštění se od sebe sama´ nebo jak všelijak to nazývají, a dospěli k naprostému a trvalému vyprázdnění mysli (což je mnohými považováno za dokonalý stav bytí a smysl naší duchovní cesty), co by z nás zbylo?
Proč se nám nechce dovolit být sami sebou, projevovat svoji jedinečnost, pestrost v jednotě? Komu se nehodí naše odlišnost, povaha a názory nebo touha něco dokázat a nezůstat jen tupou ovcí ve stádě?
Kdybychom dali na rady těchto ´mudrců´, co z nás chtějí naše ega vytlouci, bylo by to jako bychom rovnou umřeli. Nezbylo by v nás nic, žádná myšlenka, žádná emoce, žádné sny a touhy, nic, co nás dělá lidmi, co nás dělá takovými jací jsme. Byli bychom jen jak hadroví panáci, jen pusté tělo bez duše, bez jiskry a bez života, bylo by to jako by nás někdo nadopoval tlumícími léky, prostě bychom to nebyli my.
To by možná hodilo státním nebo náboženským institucím, abychom byli zcela poddajní a bez protestu sloužili jako poslušná pracovní síla. Ale tohle by měl být cíl? To že by chtěl Bůh? Vždyť je laskavý a chápavý, je to náš Otec, tak proč by nás chtěl mít takto umrtvené?
Potom by bylo vlastně naprosto jedno, koho byste si vybrali pro život nebo kým byste byli, protože bychom byli všichni stejní. Pak bychom klidně mohli postavit do řady dvacet lidí, a poslepu na jednoho z nich ukázat, a tím si vybrat partnera na celý život, bylo by to úplně jedno koho.
A kdybychom všichni jen seděli se zasukovanýma nohama a dvacet hodin denně meditovali, abychom si udrželi prázdnou mysl, jak dlouho bychom přežili? Kdo by nás živil, staral se o naše oblečení, kulturu prostředí? Je krásné obětovat svému duchu, meditaci nebo poznávání svého nitra hodinu dvě či denně, ale myslím si, že je nesmysl spatřovat v tom celý smysl života. Vždyť ve své podstatě to je od života právě únik!
Nežijeme na růžovém obláčku někde v nebi, žijeme teď a tady, a tak se tomu také musíme přizpůsobit. A tak jako není dobré svou duchovní stránku zanedbávat, stejně tak není dobré se uzavřít pouze do duchovního světa a fyzický svět ignorovat.
Nejsme zatím na takové úrovni vývoje, abychom nemuseli jíst, nepotřebovali se oblékat, nemuseli se hýbat, nebo chodit do práce, no prostě žít. Kdybychom všichni jen seděli v lotosovém sedu a od rána do večera meditovali, kdo by dělal to ostatní? Kdo by stavěl domy, kdo by pekl chleba, vychovával děti?
Protože všechny činnosti, které vyžaduje náš hmotný život, u nás vyvolávají mozkovou a duchovní činnost a vyžadují naše přemýšlení a kreativitu (čili zapojují naše ego), tak myslím, že ani není účelem se od něho zcela oprostit.
Myslím, že vyšší vědomí (nebo „Bůh“) má s námi větší plány, proto jsme také každý jiný, a tak se lišíme jeden od druhého.
Tím samozřejmě nepropaguji egoismus, sobeckost, chamtivosti, namyšlenost a podobně, těchto negativních vlastností je třeba se zbavit, ovšem důležité je nezaměňovat ego za egoismus. Nezaměňovat negativní rysy „ega“ za povahu celkovou, která je tvořena i těmi dobrými vlastnostmi, neboli za naši individualitu, tvořenou egem.
Myslím si, že skutečná duchovní cesta znamená rozvíjení svého dobrého já, svých jedinečných schopností a naučit se rozumět své horší stránce, najít pochopení pro svoje slabosti, a tím je poznat co nejlépe, protože jedině tak se můžeme naučit mít je pod kontrolou, což nám umožní nastolit v sobě harmonii a rovnováhu.
Hlavním smyslem našeho života je podle mě harmonie, souznění s celkem, splynutí sám se sebou - nikoli bez sebe. I ty naše temné stránky nám byly dány za nějakým účelem, a nemyslím, že to bylo proto, abychom je v sobě popírali a potlačovali, protože nemohu uvěřit, že by Bůh byl takový tyran, ale proto, aby ony naučily něčemu naše okolí i nás samotné, abychom je posléze pochopili, poznali, že něco takového nechceme, a naučili se s nimi žít v klidu a míru...
Musíme se naučit mít se rádi celí, jak nás Bůh stvořil, i se svým egem, se svým celým Já... Protože jen ponecháme-li si v sobě své ego (místo abychom ho ze sebe vyhnali, zabili nebo potlačili), jenom tak se můžeme nadále rozvíjet tím správným způsobem, až se nakonec staneme ve svém nitru sami celým svým egem – svým nejlepším přítelem...
A ještě přidávám spojení na Straptomův článek na toto téma, které mi poskytla BoFi: cestydusi.mysteria.cz/strap-uskaliduchovnihozivota.php
Poznámka 1.4.2007: Děkuji Vám, milí čtenáři, za Vaše reakce a vážím si Vašich názorů a poctivého hledání.
Já jsem při psaní o egu měla na mysli hlavně tu část našeho bytí, která je schopna samostatného rozhodování, ochotná za svá rozhodnutí nést následky a která se po dlouhých letech zavrhování učí mít ráda sebe sama stejně jako své bližní.
Přeji Vám na cestě k jednotě a celistvosti vše dobré, im.
(Pokud Vás hledání odpovědí na téma ego zaujalo, další komentáře k výše uvedeným článkům si můžete přečíst na
hledani.gnosis9.net/comment.php?akce=fullview&cisloclanku=2007030016
Takže sekta jsme i my, co si máme o čem povídat, že. 
usmívám se, lehce jen, protože asi nenaleznu slova k vyjádření správného. Jen : člověk by měl být v ROVNOVÁZE. Někdo má silněji postaveno ego, někdo více potlačeno- s tím jsme se sem zrodili,život tu a poznání jím získané nám dává šanci na sobě pracovat.Je dobré si někdy uvědomovat,kdy příliš silné ego nám brání v rozvoji bytosti jako celku, tím myslím i duchovní části. Myslím, že uměle, chtíčem, násilně posilovat jedno, či druhé není správné, prohlubuje se nerovnováha. Obě složky by měli spolupracovat! Jedna druhou posouvá.Poznej své ego a dej poznat sám sobě svoji duši a hledej harmonizaci v sobě obého:)Pokud zládneš u sebe- rozšiřuj ke druhým! Tj. vnímej jejich obé, neodsuzuj je,ale svým jednáním jim můžeš ukázat cestu.Mnohdy není třeba k tomu slov.
2024 ©